Riziko radikalizace muslimů v našich věznicích

Radikalizace pachatelů trestných činů muslimského vyznání, ke které dochází při výkonu trestu ve věznicích, je palčivým problémem. Jak nástup tohoto fenoménu řešit, respektive je možno mu v našich podmínkách předejít?

Mnozí pachatelé brutálních teroristických činů v Paříži, Bruselu nebo např. v Berlíně se nyní nacházejí ve věznicích. Náš západní civilizovaný svět je překvapen, k jaké dochází islámské radikalizaci vězňů. Není jistě také neznámé to, že v některých věznicích západní Evropy pomalu, ale jistě začínají převažovat na jednotlivých oddílech osoby praktikující Islám. Většinu teroristických činů v Evropě spáchali lidé, kteří se ve vězení radikalizovali. Jedním z nich je Anis Amri, který v prosinci 2016 vjel na vánoční trh v Berlíně a zabil jedenáct lidí, nebo např. teroristé podílející se na bombovém útoku na vlaky v Madridu v roce 2004, kteří před nástupem do vězení nezastávali žádné náboženské či politické přesvědčení. Ale nemusíme chodit za příklady do evropských zemí, aktuálně probíhá v České republice hlavní líčení s bývalým pražským imámem Sámerem Shehadehem, který se netají svou podporou terorismu a u pražského městského soudu se hrdě přiznal, že pomohl svému bratrovi a jeho ženě vycestovat do Sýrie a připojit se k teroristické skupině. Přitom on ani jeho bratr Omar nepochází z nábožensky založené rodiny ani nebyli vychováni jako věřící muslimové. Narodili se a vyrůstali v České republice. V případě odsouzení hrozí bývalému imámovi až patnáctiletý pobyt ve vězení. Riziko, že zde bude šířit své extremistické názory, je jistě značné.

Časovanou bombou v této oblasti je nejen již započaté vracení zadržených islamistů do evropských zemí ze strany Turecka, ale i stovky vracejících se bojovníků opouštějících dobyté pevnosti islámského státu v Sýrii a Iráku. Navíc Islámský stát neřekl ještě poslední slovo a je na místě zdůraznit, že nadále usiluje o svůj „globální význam“ a ke svým útokům má k dispozici nezanedbatelné prostředky. Do popředí se tedy dostává otázka, co s takto odsouzenými extremisty a radikály v našich věznicích, aby s nimi bylo efektivně pracováno s cílem minimalizace recidivy, tedy spáchání dalšího obdobného trestného činu, mnohdy ještě nebezpečnějšího pro společnost. Navíc si musíme uvědomit, že věznice slouží při radikalizaci především jako prostor k rekrutování nových členů do teroristických či extremistických skupin. Nejedná se o nový trend v oblasti nabírání nových členů, tento systém využívala např. IRA v Irsku či ETA ve Španělsku. K radikalizaci vězně může významně přispět kontakt  s osobou již odsouzenou za teroristické či extremistické činy.

Přístup k odsouzeným osobám za násilnou činnost s ideologickým podtextem se liší. Západní evropské země (např. Velká Británie, Francie a Španělsko) nepřistupují k plné izolaci těchto vězňů od ostatních. Pokud jednotliví pachatelé nepředstavují bezprostřední nebezpečí, mají od vězeňského personálu stejný přístup jako ostatní vězni. Cílem není jenom trestat (odnětím svobody), ale především motivovat skrze integraci s ostatními vězni k rehabilitaci a opuštění násilné ideologie. Tento přístup sice umožňuje setkávání vězňů s různým zázemím, zkušenostmi a charaktery, ale současně otevírá cestu k rekrutování a vytváření organizovaných sítí vězňů. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že odhalit organizované uskupení je poté pro vězeňskou službu obtížné a kvůli tomu se radikalizaci obtížně brání.

Oproti tomu ve Spojených státech amerických, Austrálii a Nizozemsku vládní představitelé označili věznice jako vysoce rizikové prostředí pro radikalizaci a šíření extremistických idejí. K zabránění možného ovlivňování odsouzenými teroristy běžné vězeňské populace, dochází k izolaci rizikových vězňů od ostatních. Vybrané vězně poté sdružují v separátních věznicích a specializovaných střediscích. Jejich výhodou je finanční úspora a minimalizace šíření extremistických myšlenek mezi ostatními vězni.

Izolaci  a omezování vězňů na základě ideologických či politických linií však považuje za neúčinné řada odborníků penologické teorie i praxe. Je to prý z důvodu koncentrace extremistických myšlenek na jednom místě a tím pádem zhoršení působnosti deradikalizačních programů. Více se tito odborníci  kloní k myšlence omezit u osoby pocit odcizení, zmaru a nepochopení, a tím ji začlenit do společnosti. Takový přístup má svá rizika. Pro extremisty a teroristy nemusí být hrozba ztráty svobody dostačující k odstrašení od provádění nelegální činnosti. Ve věznici mohou nalézt osoby se stejným smýšlením a zázemím, které jim dodá pocit sounáležitosti. Zároveň dochází mezi zradikalizovanými osobami k zintenzivnění extremistické ideologie a plánování současných i budoucích aktivit, které mohou ovlivnit chod celé věznice, tj. hromadné odmítání stravy, vzpoury, násilí vůči vězeňskému personálu.

Odhalit radikalizaci osob s extremistickými postoji ve výkonu trestu je pro vězeňský personál obtížné. Zejména z důvodu, že jedinci v mnoha případech nejsou odsouzeni za nelegální aktivity spojené s teroristickými či extremistickými činy, ale za jiné porušení zákona. Jedná se např. o výrobu a distribuci drog, pašeráctví, prodej zbraní atd. Z mezinárodního pohledu je dalším ztížením při odhalování radikalizace u osob islámské víry zejména neznalost kultury a jazyka ze strany vězeňského personálu.

Vězeňská služba ČR ve spolupráci s Policií ČR a odborníky na danou problematiku vyvinula program SAIRO. Systém analytické identifikace radikalizace osob (SAIRO) je preventivní program, jehož vývoj začal v roce 2013 a jeho cílem je rozpoznání procesu radikalizace vězňů a zamezení dalšího šíření mezi vězni. V roce 2017 byla spuštěna webová aplikace, která slouží pro zaznamenávání radikalizace u osob ve výkonu trestu. Program obsahuje definované indikátory, které jsou dle důležitosti seřazeny do třech skupin. Jednotlivé indikátory jsou označeny body. Proces radikalizace je vyhodnocen automaticky matematickým přepočtem na základě „vzájemné provázanosti indikátorů“ Poté Vězeňská služba provede prověření výsledků, přezkoumá věrohodnost projevu radikalizované osoby psychologickým vyšetřením a zavede příslušná opatření pomocí intervenčního týmu. Lze tedy konstatovat, že Vězeňská služba ČR riziko radikalizace nepodceňuje.

Mgr. Vlastimil Kříž, LL.M., dlouholetý ředitel věznice k uvedené problematice dodává, že dle jeho názoru je nutné podporovat a prosazovat všechny snahy o odborný růst personálu, který pracuje s těmito pachateli ve věznicích a vytvářet podmínky pro soustavné vzdělávání a seznamování se s novými trendy v této specifické skupině pachatelů, využívat stávajících reintegračních programů pro odsouzené za násilné trestné činy a přistoupit k plné izolaci jednotlivců až ve chvíli, kdy se snaha o jejich změnu postojů mine účinkem.

Vždy je třeba bezpodmínečně akcentovat ochranu majoritní společnosti a udržení vnitřního pořádku před takovými kriminálníky, kteří odmítají změnit své patologické postoje a uvěznění je pro ně jen dalším „sebevzděláváním“ v oboru zločin.

Zajištění bezpečí pro slušné občany a zajištění práv občanů poškozených trestnými činy by mělo být za všech okolností hlavní prioritou každé zodpovědné vlády.

Článek vznikl ve spolupráci s Mgr. Vlastimilem Křížem, LL.M., členem hnutí TRIKOLORA, odborné komise pro vnitro a policii.